Hydrocephalus

Hydrocefalus je onemocnění, při kterém dochází k hromadění mozkomíšního moku, což je důležitá tekutina normálně se tvořící v mozku, která má velmi důležitou úlohu ve fungování nervové soustavy, např. udržuje tkáň mozku pod určitým tlakem a omezuje menší případné otřesy a nárazy, podílí se na cirkulaci živin a odpadních látek apod. Hydrocefalus vzniká ze dvou základních příčin - kvůli nějaké překážce v  odtoku nebo kvůli nadměrné tvorbě moku. Může být vrozený, ať už daný geneticky nebo nepříznivými okolnostmi vzniklými během porodu, a projevit se již u miminka nebo vzniknout kdykoliv v průběhu života, pak jde zejména o následek nějakého úrazu či dalšího onemocnění. Zaměříme se na vrozenou formu tohoto onemocnění.

U novorozenců a malých dětí se projeví zejména zvětšením hlavy a to z toho důvodu, že lebka je ještě pružná a ne úplně uzavřená. U rychle rostoucích a nerozpoznaných hydrocefalů tak může narůst až do monstrózních objemů. Kůže na hlavičce je ztenčená a typicky prosvítají cévy pod ní. Další příznaky jsou dány především stářím dítěte a rychlostí nárůstu objemu. Hydrocefalus se projevuje jednak vzniklou nitrolební hypertenzí, tzn. bolestmi hlavy, neklidem, nechutenstvím, zvracením, světloplachostí, únavou atd. a jednak očními příznaky. Může dojít k obrně šestého hlavového nervu, kdy oči dítěte zůstanou v tzv. konvergentním, sbíhajícím se postavení (oči jsou stočeny k nosu). Dalším rozvojem onemocnění se objevuje tzv. příznak zapadajícího slunce – při pohledu dolů horní víčko nesleduje duhovku a objevuje se bílý proužek bělma. Starší děti a dospělí mohou udávat dvojité vidění nebo výpadky zorného pole, u kojence či novorozence to ale jen stěží zjistíme. Může dojít až k poruchám vědomí a srdeční činnosti či dýchání.

Nejčastějšími příčinami u novorozenců bývají jednak vrozené vývojové poruchy, jako jsou poruchy vývoje nervové soustavy a mozku, meningomyelokély a meningoencefalokély, jednak tzv. posthemoragický hydrocefalus, který vzniká krvácením do mozku během a po porodu, častěji u nedonošených dětí. Případně může hydrocefalus vzniknout při zánětech, jako jsou meningitida nebo meningoencefalitida. U části dětí nebývá příčina bohužel objasněna.

Hydrocefalus se diagnostikuje pomocí neurologického vyšetření spolu se zobrazovacími technikami, u větších dětí na CT, u malých ultrazvukem přes fontanelu na lebce. Někdy se provádí také tzv. ventrikulografie, kdy se do mozkomíšního moku podá kontrastní látka, jež pomůže zobrazit komorový systém v mozku, kudy mok cirkuluje, jeho případná zúžení, rozšíření, bloky a místa hromadění tekutiny. Provádí se také vyšetření očního pozadí u očního lékaře.

Léčba se volí zejména podle rychlosti a příčin jeho vzniku. Nejužívanější metodou je ovšem modifikace chirurgického zákroku, který odvede nahromaděnou tekutinu pryč, ať jde o krátkodobé řešení nebo trvalejší operační přemostění z mozkových komor pomocí tzv. zkratu. Někdy je možno hydrocefalus vyřešit odstraněním překážky v jeho odtoku, např. vzniklé krevní sraženiny. Výjimečně jsou využívány konzervativní postupy ve smyslu podávání léků, které snižují tvorbu mozkomíšního moku. Jsou však spojeny s velkými vedlejšími účinky.

Prognóza této nemoci se stanovuje dosti složitě, situaci určují především další přidružená onemocnění, včasnost léčby a její úspěšnost. Existují určité vztahy mezi typickými případy a dalším vývojem onemocnění, nesporně ovlivňuje neuromotorický vývoj, vývoj psychický i emoční a budoucí inteligenci dítěte. Proto je potřeba věnovat léčbě velkou pozornost a doplnit ji rehabilitací a pedagogicko-psychologickou pomocí. Mnoho dětí tak může žít zcela normální život. Bez léčby ovšem jen výjimečně pokročilé onemocnění nevede ke smrti.

---