Psychologická poradna

Milá Jitko,

Máte dobrý pocit, že toto téma si můžete a potřebujete vyřešit v sobě. A dobrou zkušenost, že rady typu: „Nemysli na to“ nepomáhají.

Takovýto strach často souvisí s typem osobnosti, jejíž pozornost se automaticky obrací do budoucnosti, vyhledává ohrožení, aby jim mohla předejít a zajistit si tak bezpečí. Hlava jede na plné obrátky a nalézá mnoho variant a kombinací, jaké problémy a překážky se mohou objevit a jak je vyřešit.

Úzkost také může mít příčiny ve vašem dětství, kdy s vámi nebyl nikdo, kdo by vám ukázal svět a naučil rozeznávat reálné nebezpečí. A kdo by se postaral o tak bezpečný prostor, že byste zažila, že je možné a dobré úplně se uvolnit, spočinout a nic neřešit.

Svět opravdu není příliš bezpečné místo, ale přesto jsme schopni naučit se vytvářet si bezpečí a klidný, uvolněný pocit. Společnost (například reklamy) v nás vytváří mylný dojem, že jednou se nám podaří zajistit si stoprocentní bezpečí (když si koupíme všechna očkování, roušky, helmy, zabezpečovací zařízní...). Přesto cesta k pocitubezpečí existuje:

Na zastavení myšlenkového kolotoče velmi funguje poznání enneagramu, systému, který vám poůže uvidět, co je realita a kdy je dobré opravdu se bát. Už od pravěku je lidstvo vybaveno instinkty, které prostřednictvím našich tělových pocitů vysílají signály, že jsme v ohrožení života. A také emocí strachu, která nás přiměje udělat STOP a úplně se koncentrovat a a posílá sílu pro vhodnou obranu – zaútočit, utéct nebo strnout a dělat mrtvého brouka. Díky tomu se lidstvo dožilo dnešních dní. Můžete to pozorovat na zvířatech, jak jsou vnímaví k ohrožení a umí bleskově zareagovat. Rozvoj našeho myšlení však tuto živočišnou schopnost pokřivil. Dokážeme si vytvořit strach jen myšlenkami na ohrožení. Dobrý průvodce, terapeut, enneagramový kouč vám pomohou naučit se rozlišovat, co z ohrožení, které vnímáte je skutečně reálné a co je jen návyk vaší mysli. Terapeutická práce vm zase může pomoci odblokovat a vyléčit stará zranění z děství, a dovolit vám zažívat, že svět je nejen plný ohrožení, ale také bezpečný a přátelský. A právě tato nalezená roznováha a schopnost rozlišovat bezpečí od nebezpečí dá vašim dětem sebedůvěru a zdravý kořínek do života. Budete jako lvice, která si umí se svými lvíčaty užívat povalování se v savaně, ale také je umí vzít do divočiny na lov, učit je ostražitosti, přesně v té chvíli, která si to zaslouží.

Přeji vám hodně odvahy a dobrých průvodců.

Hanka

Milá Petro,

Váš dotaz souvisí s těmito tématy:

1. Jako lidé jsme opravdu různí. Někdo v konfliktu automaticky reaguje stažením, někdo bojem.
2. Každý máme svoji pravdu, své vidění světa. Přáli bychom si aby ostatní uznali naši pravdu za svoji, protože potom by byl náš svět přátelský a bezpečný.

Pro vaši impulzivnost a spontánní rychlou reakci existuje dobrý trénink s názvem „5 vteřin“. Kdykoli se během dne přistihnete, že spěcháte, rychle mluvíte, moc přemýšlíte o ostatních – udělejte STOP – zastavte se (i fyzicky) na 5 sekund. Stojíte, dýcháte, počítáte si. A potom pokračujte v činnosti. Dělejte to týden. Potom zkuste toto pětivteřinové zastavování vnášet i do situací, kdy bojujete. Jen zastavte. Dobojovat to můžete za 5 vteřin. Tímto cvičením si vypěstujete obrovskou vnitřní sílu ovládat své impulsy – a to přesně ve chvíli, kdy to budete potřebovat. Naučíte se tak volit vědomě mezi pravdou a láskou. Nevěřte – a prověřte si to :-). Když to uděláte podle návodu a nebude to fungovat, napište mi :-)

Milá Lenko,

To, že si lidi idealizujete, se děje samo, že? Neplánujete si to, je to prostě automat. Návyk vytvářet si představy a zaměňovat je za realitu se vytváří v dětství. Je to obranný psychologický mechanismus, abychom se jako děti nezbláznily z těžkých situací. Všichni v sobě máme vrozenou touhu po harmonii a láskyplných vztazích. Když jsou děti často vystavované situacím, kde namísto harmonie a lásky je napětí, dusno a konflikty, umějí to vyřešit tak, že se ztratí v představách a snění o světech, kde je všechno dobré. Když se to děje příliš často, stává se z těchto úniků návyk. Je to jako „železná košile“, kterou nosíme tak dlouho, že zapoeneme, jaké to bylo bez ní a nosíme ji i v situacích, kdy se nepotřebujeme chránit. Odvykneme si vidět realitu. Nejste problémová. Naopak se zdá, že máte zdravý kořínek, který vás provedl mnoha složitými situacemi v životě. A díky tomu zdravému kořínku se teď můžete začít učit sundávat tu železnou košili. Jak na to:

1. Uvědomit si, že konflikty patří k životu. Jsme každý jiný, každý si neseme jinou minulost, je to snadné dojít k nedorozumění.
2. Nedorozumění se dá řešit. Vezměte to jako dobrodružné řešení logické hádanky. Budte zvědavá. Strach z konfliktu ho jenom prohlubuje.
3. Když vás někdo zklame, udělejte si čas, vezměte si tužku a papír a napište si:
   - Měla jsem nějaká očekávání k tomuto člověku? Jaká?
   - Co z mých očekávání se naplnilo? Co se nenaplnilo?
   Takto po nějaké době získáte odstup a svůj osobní výzkum, co je vaše snění a co reálný odhad.
4. Učte se říkat NE. Zkoušejte to hravě. Nejlépe se to trénuje s pojišťovacími agenty a různými nabízeči služeb nebo zboží.
5. Ve snění a představách buďte kreativní – sepište si své sny a touhy a vytvořte si koláže, které je zobrazují. Tím, že je začnete zhmotňovat na papír, budet muset zpomalit rej myšlenek, a tak se naučíte krotit svá nereálná očekávání.

Z vaší otázky plyne další poučení:
Vytvářejme pro své děti láskyplné prostředí a když přjdou konflikty, ukazujme jim, jak je lze řešit. Zažijí tak reálný svět, kde existuje, že se lidé po konfliktu zase mají rádi, a nebudou muset unikat do světa představ a snů.

Hezký den, Věrko,

výborné by bylo, kdybyste mohla (nebo spolu) zajít na nějaký kurz enneagramu, který popisuje devět různých osobnostních vzorců. Porozuměla byste tomu, že to pro vašeho muže není vůbec snadné. Dokonce věřím, že by to rád změnil, kvůli vám - ale patrně vůbec netuší, jak na to. Pro některé osobnostní typy je nesmírně těžké odpovědět na otázku: Co chceš ty? Prostě to v tu chvíli opravdu nevědí. Ztratí se v mlze. Je to proto, že odmalička zažívali, že oni nejsou důležití a že "přežijí" v klidu mezi ostatními, když zapomenou sami na sebe. Je to opravdu nevědomý návyk.
Nevím, jestli váš muž je tento typ osobnosti, ale z vašeho minulého dopisu nepředpokládám, že by vám to dělal naschvál  
Tento návyk je samozřejmě možné změnit. Ale to může udělat jenom on. A musí chtít. A aby chtěl, aby ho to zajímalo, potřebuje i prostor od vás. Když tlačíte, tak on "bojuje" za sebe.
Návštěva kurzu nebo někoho nezaujatého by vám  oběma mohly pomoci uvidět situaci zvenku a objektivně.  

A co můžete udělat pro sebe? Ať už váš vztah půjde jakoukoli cestou, využijte ty chvíle, které spolu máte. Učte se z nich sama o sobě. Je to normální, že se zlobíte a jste netrpělivá. Je to lidské. Instinkt nám posílá sílu, abychom dostali, to, co potřebujeme. Taky je to "dětské" - dítě křičí a kope a zlobí se, když nedostane všechny hračky hned.
Tak se hezky postarejte o to dítě v sobě - mějte s ním trpělivost a buďte k němu laskavá. Nedělejte maminku svému muži. Domluvte spolu věci, které jste schopní domluvit. A když vás rozlobí - nejdřív vraťte porornost k sobě - uvědomte si, jak jste krásná a jak živá jste díky té energii. Usmějte se - jen tak, pro sebe, na sebe. A pak na něho - aniž byste čekala, že se hned něco zlepší. Máte před sebou člověka, o kterém víte sotva desetinu toho, jaký je. A takový vás může zajímat, ať už spolu budete žít nebo ne. To je partnerství   Part-ner... je část nás samých. To, co nás nejvíc zlobí je zrcadlových odrazem nás samých. Pomáhá nám uvidět něco v nás, co máme hluboko schované. Zkuste se třeba zeptat sama sebe: Kdy, v jakých situacích já sama se ptám: "Mysliš, ze můžu...?" "Myslíš, že mám...?" To pochopení pro sebe samotnou vám může otevřít soucit s tím, jak to má váš partner... a přinést láskyplnou energii do prostoru mezi vámi a kolem vás - kterou především potřebuje vaše společné dítě.

Věrko, přeji hodně odvahy a trpělivosti a taky radosti z objevování.

Věro, hezký večer.

Víte co? Připomněla jste mi situaci, kdy jsem byla čerstvě po rozvodu, synovi bylo asi osm, byli jsme venku a procházeli se, povídali o všem možném... nevím, jak to přišlo, ale řekla jsem, že bych chtěla ještě nějaké miminko :) A v tu chvíli bylo po harmonii. Vztekle se vydal přes louku ode mě pryč a křičel: Jestli budeš mít ještě miminko, tak mu utrhnu obě ruce a nohy.

Starší sourozenci to nemají vůbec snadné. Mají i nemají. Vy máte sourozence? Jste starší nebo mladší? Jak si to pamatujete?
Ať tak či tak, děti vždycky zažijí pocity křivdy.
Starší sourozenec má neuvěřitelné privilegium - zažije nějak období, kdy má rodiče JENOM PRO SEBE. To je svět, do kterého přichází a ve kterém se naučí nejdřív žít. Má dva Bohy a on je jejich milované, vyvolené a jedinečné dítě.
Myslím, že jsme my všichni, kdo jsme starší sourozenci v sobě hluboko potlačili tu úzkost, že do smečky přichází někdo jiný a že musíme začít opravdu bojovat o přežití.
Máme to v sobě instinktivně evolucí zakódované. Za nic na světě nesmíš dopustit, aby tě vyloučili ze smečky!!! Naše buňky mají v paměti prastarou zkušenost, že předci, kteří byli vyloučeni ze společenství, nepřežili. Znáte ty situace, kdy se na vás někdo, na kom nám záleží špatně podívá? Jak nás to naštve, dotkne se, vezme sebedůvěru? To je také stopa tohoto instinku. Proto se snažíme zalíbit druhým, naučíme se dělat, co se po nás chce. Abychom byli milovaní a přijatí.
Jako dospělí, kteří už umí použít racionalitu, se s tím vyrovnáváme o trochu lépe. Představte si ale dítě (a tři roky je ještě moc malé dítě), které zevnitř pocítí to ohrožení. Bude (a vlastně už je) tu někdo, kdo mi vezme pozornost rodičů. Když cítíme takové instinktivní ohrožení, naše tělo nás vybaví silou se bránit a přežít. Silou hněvu. A malé dítě s tou silou naloží tak, jak zatím umí. Vystraší vás slovy? Vidíte, už získává zkušenost, že to možná zabere, a uchrání si vás pro sebe.
První, co Vašík potřebuje, je vaše pevná jistota. Něco ve smyslu: "Rozumím tomu, že se zlobíš." A jestli jeden z vás má zkušenost s tím, že je starší sourozenec, může říct, jaké to pro něj bylo. (Já bych třeba řekla: "Já jsem se na bráchu moc těšila, že budu mít doma kamaráda. A před spaním jsem si představovala, jak si spolu budeme hrát. Ale když se narodil, byl úplné mimino, menší než moje panenka. Byl hezký a zajímavý. Ale taky se kvůli němu na mě všechno svedlo a bylo to pěkně nespravedlivý.....") Děti milují příběhy rodičů. Důležité je, aby ten příběh měl dobrý konec. Princip je vlastně jednoduchý: ROZUMÍM TOMU - ZNÁM TO - VIDÍM TO - A NAKONEC TO DOBŘE DOPADLO - A UVIDÍŠ, TOHLE BUDE TAKY DOBRÉ - NAUČÍM TĚ TO A SPOLU TO ZVLÁDNEME.
Vzala bych Vašíka do Zoo nebo na film o přírodě kde uvidí, jak žijí smečky - jak jedinec nemá šanci. A že je to dobré, že nás bude víc, a ŽE JSME RODINA.

Mladší děti se vždycky rodí už do smečky - je to úplně jiná zkušenost než být jediným. Ale v konci, tohle je opravdu lidská zkušenost - každý jsme jedinečný a zároveň každý potřebujeme být součástí smečky.

Přeji Vašemu mláděti šťastný příchod na svět.
A Danovi dejte důvěru. Když se bude zlobit, je to proto, že je normální   Jen tomu dejte dobré hranice. "Vím, že se teď zlobíš, ale vidím tě a jsem tu taky s tebou."
-    Pravidelně si vždycky najděte čas jen pro něj.
-    Co mu slíbíte, to dodržte. Vy i váš muž. Z těchto drobných situací začne Vašík zase získávat pevnou půdu pod nohama - jistotu, že svět má řád, že rodičům se dá věřit a že vše je dobré.
Z vašeho dopisu je zřejmé, že jste vnímavá maminka, a tak Vašíkovi věřte, že je to všechno v něm také. Ale nedělejte z něj dospělého. Přestože proti malinké bude vypadat jako úplný obr, není to tak, že by vyrost ze dne na den. Pořád je to tříleté děcko.