"Nesnáším mimina! Až tu nebudeš ty ani táta, jen já a mimino, tak to zařídím.“ Upřímně, dost nás to děsí.

Věro, hezký večer.

Víte co? Připomněla jste mi situaci, kdy jsem byla čerstvě po rozvodu, synovi bylo asi osm, byli jsme venku a procházeli se, povídali o všem možném... nevím, jak to přišlo, ale řekla jsem, že bych chtěla ještě nějaké miminko :) A v tu chvíli bylo po harmonii. Vztekle se vydal přes louku ode mě pryč a křičel: Jestli budeš mít ještě miminko, tak mu utrhnu obě ruce a nohy.

Starší sourozenci to nemají vůbec snadné. Mají i nemají. Vy máte sourozence? Jste starší nebo mladší? Jak si to pamatujete?
Ať tak či tak, děti vždycky zažijí pocity křivdy.
Starší sourozenec má neuvěřitelné privilegium - zažije nějak období, kdy má rodiče JENOM PRO SEBE. To je svět, do kterého přichází a ve kterém se naučí nejdřív žít. Má dva Bohy a on je jejich milované, vyvolené a jedinečné dítě.
Myslím, že jsme my všichni, kdo jsme starší sourozenci v sobě hluboko potlačili tu úzkost, že do smečky přichází někdo jiný a že musíme začít opravdu bojovat o přežití.
Máme to v sobě instinktivně evolucí zakódované. Za nic na světě nesmíš dopustit, aby tě vyloučili ze smečky!!! Naše buňky mají v paměti prastarou zkušenost, že předci, kteří byli vyloučeni ze společenství, nepřežili. Znáte ty situace, kdy se na vás někdo, na kom nám záleží špatně podívá? Jak nás to naštve, dotkne se, vezme sebedůvěru? To je také stopa tohoto instinku. Proto se snažíme zalíbit druhým, naučíme se dělat, co se po nás chce. Abychom byli milovaní a přijatí.
Jako dospělí, kteří už umí použít racionalitu, se s tím vyrovnáváme o trochu lépe. Představte si ale dítě (a tři roky je ještě moc malé dítě), které zevnitř pocítí to ohrožení. Bude (a vlastně už je) tu někdo, kdo mi vezme pozornost rodičů. Když cítíme takové instinktivní ohrožení, naše tělo nás vybaví silou se bránit a přežít. Silou hněvu. A malé dítě s tou silou naloží tak, jak zatím umí. Vystraší vás slovy? Vidíte, už získává zkušenost, že to možná zabere, a uchrání si vás pro sebe.
První, co Vašík potřebuje, je vaše pevná jistota. Něco ve smyslu: "Rozumím tomu, že se zlobíš." A jestli jeden z vás má zkušenost s tím, že je starší sourozenec, může říct, jaké to pro něj bylo. (Já bych třeba řekla: "Já jsem se na bráchu moc těšila, že budu mít doma kamaráda. A před spaním jsem si představovala, jak si spolu budeme hrát. Ale když se narodil, byl úplné mimino, menší než moje panenka. Byl hezký a zajímavý. Ale taky se kvůli němu na mě všechno svedlo a bylo to pěkně nespravedlivý.....") Děti milují příběhy rodičů. Důležité je, aby ten příběh měl dobrý konec. Princip je vlastně jednoduchý: ROZUMÍM TOMU - ZNÁM TO - VIDÍM TO - A NAKONEC TO DOBŘE DOPADLO - A UVIDÍŠ, TOHLE BUDE TAKY DOBRÉ - NAUČÍM TĚ TO A SPOLU TO ZVLÁDNEME.
Vzala bych Vašíka do Zoo nebo na film o přírodě kde uvidí, jak žijí smečky - jak jedinec nemá šanci. A že je to dobré, že nás bude víc, a ŽE JSME RODINA.

Mladší děti se vždycky rodí už do smečky - je to úplně jiná zkušenost než být jediným. Ale v konci, tohle je opravdu lidská zkušenost - každý jsme jedinečný a zároveň každý potřebujeme být součástí smečky.

Přeji Vašemu mláděti šťastný příchod na svět.
A Danovi dejte důvěru. Když se bude zlobit, je to proto, že je normální   Jen tomu dejte dobré hranice. "Vím, že se teď zlobíš, ale vidím tě a jsem tu taky s tebou."
-    Pravidelně si vždycky najděte čas jen pro něj.
-    Co mu slíbíte, to dodržte. Vy i váš muž. Z těchto drobných situací začne Vašík zase získávat pevnou půdu pod nohama - jistotu, že svět má řád, že rodičům se dá věřit a že vše je dobré.
Z vašeho dopisu je zřejmé, že jste vnímavá maminka, a tak Vašíkovi věřte, že je to všechno v něm také. Ale nedělejte z něj dospělého. Přestože proti malinké bude vypadat jako úplný obr, není to tak, že by vyrost ze dne na den. Pořád je to tříleté děcko.