Když jsou emoce inteligentní a rozum citlivý

Ráno ji probudily sluneční paprsky, voňavý vánek přinášel oknem růžové lístky rozkvetlých sakur. Připomnělo jí to romantické jaro, kdy se potkali s Petrem. Stejně je úžasný, napadlo ji, měli bychom něco změnit, včerejší hádka byla tak zbytečná. Asi má pravdu – někdy jsem neústupná, dělám si, co chci, utrácím, provokuji ho. Zavolám mu, uděláme si hezký večer, o všem si popovídáme.

Myslel na ni právě, když se mobil rozezněl a na displayi se ukázala její tvář. Byl to milý hovor, zanechal v něm vnitřní úsměv. Je mi s ní tak hezky, měli bychom něco změnit. Má pravdu, bývám zlostný, někdy mě rozčilují maličkosti, chodím domů čím dál později… Měli bychom svůj čas věnovat jen tomu opravdu důležitému, sobě… Konečně si to tu v práci zorganizuji, dodělám ležáky, přestanu dělat věci za druhé, budu jim víc důvěřovat, že to zvládnou sami, naučím se říkat NE. A nebudu se rozčilovat. Těším se na večer domů…

V práci všem řekla, že začíná nový život. Přihlásila se na břišní tance, aby se mu líbila. Koupila si pár svůdných oblečků. Jemu taky. Dobrůtky ve francouzských delikatesách. Naposledy zašla s holkama do cukrárny a na víno. Život je strašně fajn, pozvala Martu a jejího muže na společnou oslavu.

Zase nestihl všechno, neva, porovnal stůl, dodělám to zítra, na tohle se kouknu ještě večer doma. Uvízl v zácpě. To jsou blbci, kdyby všichni jezdili, jak mají, šlo by to plynuleji, policajti jsou tu taky k ničemu! V předsíni zaslechl veselý hovor – Co tu proboha zase dělají?! Nemůže být nic tak, jak se domluvíme?

Večer jako mnoho dalších – únava a zklamání rozpuštěny v mnoha slovech, vtipech, sklence šampusu. Měli bychom něco změnit, chtěla bych to jinak, řekla mu tiše před spaním. Já vím, vzal ji za ruku, miluji tě, změníme to, všechno bude v pořádku.

Vzbudila se v neklidu, uteč, volal na ni vnitřní hlas. Jako už mnohokrát. Věděla, že to není cesta, letmo vzpomněla na hřbitov svých partnerství. Miluji ho, zvládnu to, změním se. Otevřel oči. Usmáli se na sebe. Sluneční paprsky. Miluji ji, pomyslel si a řekl: Neměla bys nechávat otevřené okno, když kvetou ty stromy – je to tu všude samý pyl. Odcházím, řekla. Odešla.

Měl bych to změnit. Jak často jsme si to řekli, když jsme posté narazili do zdi – v práci, ve vztazích s partnery, dětmi, rodiči… Mnoho rad, jak a co udělat, jsme dostali, mnoho rad jsme rozdali, mnoho jsme přečetli, navštívili jsme kurzy asertivity, komunikace, time managementu, vedení lidí. Mnohokrát jsme se zklamali. Naučili jsme se chránit se, hrát všechny ty hry, abychom dostali to, co potřebujeme. To nejlepší, čemu jsme uvěřili, se snažíme naučit své děti… (viz Miluj bližního svého)

---