stydím se

Hezký večer Hanko! Po přečtení Vašich předchozích rad se mi to píše ještě o to hůř. Není pro mě nijak snadné napsat, že moje rodiče mám ráda zvláštním způsobem. Když jsem byla malá, tedy ve škole, často jsem zaznamenala opovržení od ostatních dětí. Většinou proto, jak jsem byla oblíknutá, v té době mně to bylo jedno. Nevnímala jsem to, co mám na sobě, ale jen ty posměšky. Byla jsem takový lajdák, neučesaná, možná i nemytá, s věčně neúplnými školními pomůckami! Prostě mě k tomu nikdo nevedl. Moje nehty byly okousané až do masa, a kousala jsem si je, až do doby, po kterou jsem bydlela s rodiči. Rodiče se děsivě hádali a často to bylo tak zlé, že když si na to vzpomenu, mám pocit, že mě to roztrhá. Díky své nevybouřené vášni nebrali vůbec ohledy na nás na děti. A myslím si že, si to ani neuvědomili a ani neuvědomují. Neměla jsem vůbec hezké dětství, tedy až na pár chvilek, které ale předtím provázel extrémní stres. Mám to v sobě tak zamknuté, až mě to děsí. A kdykoliv mě cokoliv dětství připomene, ať je to bývalá spolužačka ze základní školy, situace, pach, zvuk. Jsem z toho natolik rozhozená, že tuto situaci neumím ani slovně popsat. Možná třas, křeč ve tváři a slzy, které zapomněly vytéct. Stydím se za ně. Moji rodiče, jsou extrémě konfliktní vůči okolí. Dle mého názoru se rodiče tak strašně zakonzervovali do sebe, že přestali vnímat okolí. Milují se italskou láskou. A my jsme byli jen osou, na které se ta jejich láska točila. Občas se vyklonili a nastolili nám nějaké řády, které v nicotné době pozbyly jakékoli platnosti. Nemyslím si o sobě, že bych byla hloupá, ale s ohledem na vše, jsem nedosáhla vzdělání. Jsem jen vyučená. Trápí mě to, ale již bych v sobě nenašla sílu vzdělání navýšit. Na základní škole, jsem měla vždy nejvíce zameškaných hodin. Častokrát jsem byla doma, jen proto, aby si rodiče „odpočinuli“ z jakéhokoliv důvodu. Celý život mě provází nepříjemný pocit bezmoci. Vztek na mého despotického tátu, na věčné vyčítavé řeči mojí mámy a jejich celoživotní nespokojenost s celým světem. Navzdory všemu mám svůj život, do kterého, se je bojím pustit. Spořádanou rodinu, milující ale i milované dítě. Z celého srdce, bych si přála, aby byli jiní. Abych mohla ovlivnit svou láskou jejich výchovu, tak jak to dělám u svého dítěte. Strašně se stydím za tento svůj hněv k nim. Nikdy bych nechtěla, aby moje dítě toto ke mně cítilo. Poraďte mi Hanko, prosím, chtěla bych jim odpustit… Ivona