Nepořádek a úklid

Děláte to výborně, Andreo. Přirozeně zapojujete holčičku do všeho, co se děje. S tříletým dítětem je to velká pohoda - je právě ve věku, kdy touha učit se všechno o světě je obrovská, rodiče jsou největší Bozi a instikt říká: "Dobře je pozoruj a dělej všechno jako oni a budeš taky takový velký Bůh."
Takže stačí:

1. Ukázat, že chuť dělat, jen co mě baví, je normální a nechuť dokončovat věci, nudit se a nechat se spoutávat povinnosí taky. A že se to dá překonat.
   Třeba: "Tomu rozumím, že se ti nechce uklízet hračky. Taky to znám, někdy bych si chtěla užívat a nic neuklízet. Ale když uklidím a dokončím věci, mám z toho radost."
2. Nabídnout společenství (aby v té hrůze nudného uklidu nezůstala sama  ) "Chceš, budeme to dnes dělat spolu?" - v téhle chvíli se úklid stává další hrou. 
3. Ocenit. "Vidíš? To se nám to povedlo. To je to teď hezké a můžeme jít dělat....."
   Oceňovat pro příště každý pokrok. "Vidíš a dnes jsi to udělala úplně sama".
4. Někdy děti velmi ocení prostor absolutní bezhraniční svobody, který může mít absurdní podobu. Některé děti mají velký smysl pro ironii i humor. Třeba: "Mně se nechce uklízet" "Dobře, tak teď nebudeme uklízet. A budeme si jenom hrát. Dnes tady necháme úplný nepořádek." Může to být taková "hra na nepořádek": "To tu ale máme krásný nepořádek. To nám ale ty panenky krásně leží v cestě. To je ale úžasně převržený kočárek. A jak jsou z něj ty věci překrásně vyházené. ..."

Potom ale MUSÍ přijít chvíle, kdy se jasně řekne: "Tak, a to jsme si krásně užili s nepořádkem a ten zase pěkně uklidíme." Domluvit čas úklidu a ten bezpodmínečně dodržet. Děti se tím učí, že hranice má mít nejen agresívní síla, ale také úlet a bláznění. A celé je to velké učení o přijetí našich stinných stránek.