Cidliňáci prosím už neválčete!

Milý Zdeňku,

Čtu vaše řádky a usmívám se. Píšete tak, že mi to připomíná Formanovy staré filmy nebo Hrabalovy romány – za příběhy, které jsou nelehké, plné rozčarování, smutků i bolesti se skrývá životní moudrost a laskavý nadhled. A zároveň je roztomilé, že píšete vy, aby si to přečetly vaše babky J Co když to těm babkám takhle vyhovuje – haštěřit se? Víte, velmi oceňuji, že stojíte za svou ženou. Do vašeho příběhu nevidím, a zároveň znám situace, kdy do zajetých pořádků vstoupí někdo „cizí“. Lidé nejsou ani jenom dobří ani jenom špatní. Vlasně jsou to ti samí lidé, kteří vytvořilii původní „pohodičku“ a současné „peklo“.

Lék na lidskou hašteřivost a nelibost – pokud opravdu chceme, aby se vztahy vrátily do harmonie - je jediný: Být tím, kdo tam harmonii nese. Vzpomeňte na toho indického týpka Ghándího a jeho „neodporování zlu násilím“. Prostě nic – žádná pozornost věnovaná nepřízni, pomluvám, zlobě. Nechat to sebou projít jako sítem. Netrápit se tím, neobhajovat se, nebrat to vážně. Lidé jsou takoví. Když běžíte za Sluncem (štěstím, radostí, hojností), dělá se za vámi stín. To řešení je: Neotáčet se od Slunce a nezačít se zabývat stínem. Ale ani si nehrát na to, že když běžím za slunečním světlem, tak žádný sín nemám. Prostě o něm vím. A nenásleduji ho. A cestou vidím stíny druhých a taky je nenásleduji. V naší kultuře je tento přístup nezvyklý, příliš nás to baví povídat si o druhých, hodnotit je. Štěstí jde za laskavostí.

A potom je mistrovství být zároveň laskavý a zároveň si nenechat ubližovat a umět se tomu postavit. Tomu by měla být věnovaná Vysoká škola lidství – a to je věc pradaleké budoucnosti. Opravdu ale znám příběhy, kdy trpělivost, přirozené chování, pochopení slabostem druhým přineslo dobré výsledky v příbězích podobných tomu vašemu. Lidi si totiž nakonec zvyknou na všechno... i na vaši ženu J A vy si zasloužíte medaili za svoji lásku a podporu, kterou jí dáváte.

Hanka